Budeme skutečně legalizovat vraždy, krádeže a loupeže?

Připomínky k tisku 204, návrhu zákona  o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu:

Jsem zvyklý se dívat do zpětného zrcátka, je to třeba. Nesmí se to ale přehánět, abychom nepřehlédli překážku před námi. Odvádí to pozornost od toho podstatného, co se děje vpředu. V duchu této filosofie si dovolím rozebrat návrh zákona o protikomunistickém odboji.

Parlament se podíval do zpětného zrcátka 2x. V roce 1990 zákonem 119 o soudní rehabilitaci. Týkal se stejného problému, jaký řešíme opakovaně dnes - rehabilituje fyzické osoby, které byly odsouzeny za spáchané trestné činy ve stejném období.  Zákon tehdy psali zřejmě právníci, kteří splnili podstatný požadavek. Tam, kde byl zmařen život, nebo se skutková podstata míjela s významem odporu proti totalitě,  měl pachatel smůlu. Nenajdete možnost rehabilitovat vraždu ani krádež. Pečlivě byly vytříděny skutkové podstaty, kterých se soudní rehabilitace týká.

Podruhé jsme se dívali do zpětného zrcátka v roce 1993 zákonem 198 o protiprávnosti komunistického režimu. Zákon říká, že každý,   kdo   byl   komunistickým  režimem  nespravedlivě postižen  a  perzekuován si zaslouží účast a morální zadostiučinění. Soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje   rehabilitace  podle  zákona  č.  119/1990 Sb.,  o soudní rehabilitaci, prokáže-li se během řízení, že  jednání  odsouzeného směřovalo  k  ochraně  základních  lidských a občanských  práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky.

Pečlivě vybrané skutkové podstaty v zákoně 119 z roku 1990 tudíž vzaly za své, rehabilitovat mohl soud všechny trestné činy, pokud byla splněna druhá podmínka - prokáže-li se během řízení, že  jednání  odsouzeného směřovalo  k ochraně  základních  lidských a občanských  práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Alespoň tak.

Co je nám v tisku 204 v roce 2011 předkládáno ke schválení:

Formou protikomunistického odboje se rozumí ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj .... Soud na návrh zruší trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, anebo rehabilitace podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (tedy i skutky se zjevně nepřiměřenými prostředky), prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu (tak i vraždy, sabotáže a teroristické útoky) anebo k tomu vytvořit prostředky (trestné bylo jen krást a loupit). Pro účely tohoto řízení a následného odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Náhrada se vyplatí v hotovosti. Toto ustanovení se nevztahuje na trestné činy spáchané z pohnutek nízkých nebo nečestných.

Co je pohnutka nízká nebo nečestná zákon neřeší. Ta poslední věta je jediná rozumně vypadající brzda s nízkou účinností.

Jakékoliv, zdůrazňuji jakékoliv, trestné činy již mohou být rehabilitovány. Pokud forma odboje je také ozbrojený boj, je logicky smrt, jako následek, přijatelný výsledek. Soudy mohou řešit jedině pohnutky. Předkladatelé pak na mnoha místech definují, že ctihodné jsou cíle:  odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii. Budeme tak rehabilitovat mj. i teroristické útoky. Připomenu např. výbuch na Staroměstském náměstí se spoustou zraněných. Zeptáme se pachatelů na pohnutku, odpoví, že bojovali s totalitou a je rozhodnuto. Vyplatíme jim odškodné a připneme medaili. Zeptáme se bratrů Mašínů na jejich motivaci, tedy pohnutku, jak odpoví víme a vyplatíme odškodné. Znám pár lidí stíhaných za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Po roce 1989 také tvrdili, že se snažili poškodit režim a proto kradli. Nu což, vyrazíme další medaili. Pak si  všichni stoupou při oslavě samostatnosti vedle veteránů z 2. světové války. Do jedné řady.

Zákon o protikomunistickém odboji kritizují i historici. Nejenom jim přijde úsměvná podmínka 12ti měsíců trvající účasti v odboji a přesné časové omezení pro období odboje. Kdyby nešlo o vážnou věc, navrhl bych legalizovat ještě i pár vraždiček po 17.11.1989.  Fakt, že i členové KSČ se mohli podílet na odporu k totalitě je také zásadní. Zákon si dává za cíl nálepkovat. Historici přesněji říkají,  že „zákon nepřiznává status účastníků odporu či odboje proti komunistickému režimu všem osobám, které se na nich skutečně podílely, ale naopak některé z nich apriorně vylučuje. Na něco takového má stát samozřejmě právo, ale neměl by přitom falsifikovat minulost; pokud se má zákon vztahovat jen na některé vybrané protikomunistické odbojáře, a na jiné nikoli, měl by spíše zavádět status „státem uznaného“, resp. „státem k ocenění vybraného účastníka odporu a odboje.“ Tvrdím, že zákon je psán na míru skupině bratří Mašínů.

Historii píšou vítězové. Podívejme se z budoucnosti na současnost očima historika, který má ambice tvořit zákon. Změní-li se v Evropě či u nás za pár let režim, budou tady stát jiní vítězové, kteří mohou říkat: „Ty bombové útoky v Praze, Příbrami, Moskvě, Madridu a NY, jsme spáchali v době míru, byl to v té době trestný čin teroru, sabotáž, vražda, kradli jsme, abychom měli na činnost, sem tam jsme spáchali i nějakou loupež a vraždu,  ale máme precendens. I  oni, říkali si demokratická společnost, přijali v roce 2011 zákon, který podobné skutky spáchané v době socialismu legalizoval.  Zatleskají si, jaký přijali dobrý zákon a všechny nás odsoudí, abychom vítězům zaplatili reparace a odměnili strůjce novodobých teroristických akcí. Bude to legitimní. Zákony i historii píšou vítězové. Jen někteří umí být prozíraví.

Právní kontinuita je důležitá věc. Některé věci mají hodnotit historici. Zejména, když oběti stále ještě žijí. Chystáte se vyznamenat a jako hrdiny uctívat spoluobčany, kteří zabili otce jiným vašim stále žijícím spoluobčanům. Ty akce probíhaly v době míru. Zapomínáte, že i v době války jsou některé zločiny netolerovatelné. Předkladatelé návrhu tohoto zákona se omezili na zkoumání pouhé pohnutky.

Čemu slouží tento návrh? Vystihuje to řada diskusí na internetu. Podněcuje k vzájemné netoleranci, nenávisti, nadávkám a nálepkování. Jde o formu pozdního antikomunismu, který nic nestojí. Politolog Koubek v souvislosti s návrhem na zákaz činnosti KSČM prohlásil: "Budeme-li s takovýmto nasazením bojovat minulé bitvy, nutně prohrajeme ty současné a budoucí, protože skutečně podstatné věci nám budou více a více unikat. Laciný metál za zpozdilý antikomunismus (kdy už to nic nestojí a nic se tím neriskuje) za to nestojí."

Na náměstích před volbami jsem slyšel jiné požadavky od voličů: „Udělejte něco s tím chlívkem. A zdůrazňuji, pane Huml, myslím dobu za posledních 20 let.“ Tuto větu jsem slyšel několikrát.

Za legitimní považuji přijetí návrhu, který umožní ocenit všechny ty, kdo s totalitním režimem bojovali, aniž se dopustili nejhrubších trestných činů, které odsuzujeme i dnes. Terorismus nelze tolerovat v žádné době, stejně jako vraždy, loupeže a krádeže. Rozšiřovat, nad rámec obou dříve přijatých zákonů, počet rehabilitovaných skutků se dostane do rozporu s mezinárodními úmluvami.

Pokud nebudou přijaty pozměňovací návrhy, které zákon zbaví nelidskosti, nenávisti, rozporu s ženevskou konvencí a hlouposti, budu hlasovat proti jeho přijetí.

Mgr. Stanislav Huml, 3.2.2011, zveřejněno 9.2.2011.

PS: Protože se při prvním čtení nemohu zúčastnit jednání Sněmovny, požádal jsem kolegu, aby tento text přečetl mým jménem při projednávání předlohy v prvním čtení dne 9.2. respektive 11.2.2011. S ohledem na atmosféru ve Sněmovně nebyl přečten. 

 

PS 2:  Předkladatelé argumentují, že zákon není proteroristický, když je v něm ustanovení § 3 odst. 7:  Za účastníka protikomunistického odboje a  účastníka odporu proti komunismu se nepovažuje občan, jehož účast na protikomunistickém odboji nebo odporu proti komunismu byla vedena zavrženíhodnou pohnutkou, anebo který se při této činnosti dopustil zavrženíhodného jednání směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či zvlášť zavrženíhodného jednání směřujícího k popření individuálních základních lidských práv..........(tady citace na fóru ve Sněmovně končí; věta však pokračuje)  ..... a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout. Za účastníka protikomunistického odboje a  účastníka odporu proti komunismu se dále nepovažuje občan, jehož činy byly vedeny pohnutkou nastolit režim, který by pošlapával hodnoty svobody a demokracie obdobně jako komunistický režim.

Bohužel tedy platí, že pokud se vyhnout nejenom vraždě, ale i jinému zavrženíhodnému jednání, podle pocitů pachatele, vyhnout nedalo ......... máme na světě legitimního účastníka odboje i když spáchal vraždu. Ostatně, kdo to bude posuzovat?  Jak se k tomu postaví soud je uvedeno výše.  Pročpak tuto druhou část věty odst. 7 pan Benda v pátek nepřečetl?

 

A úplně na okraj pro tvůrce titulků. Toto není zákon o zločinech komunismu, ale o zločinech na komunistech a nejenom na nich. Také o zločinech na životech, zdraví a majetku mých spoluobčanů, kteří nemuseli být komunisty a přesto byli obětmi. To je prostě fakt.

 

12.2.2011  -  Z dnešní pošty (jméno pisatele nezveřejňuji, není jednoduché říkat dnes názor jdoucí jiným směrem, než vládním):


Naprosto přesně jste vyjádřil, co ten Zákon má postihovat. Ideově i právně. Má však možná i jiný účel - vytvořit a zhmotnit nepřítele lidu. Vzpomíná te na dobu krátce po převzetí moci po komunistech? Najednou byla vládnoucí garnitura šokována tím, že nemá proti komu se vyhranit a koho označit za strůjce neúspěchů. Tvrzení, že komunisti projedli vše, co Tatíček Masaryk nahospodařil nestačilo, Havel tedy vyhlásil, že za vším špatným stojí "ehm jakési temné síly". Teď se začínají bouřit státní zaměstnanci a ostatní také nemají na růžích ustláno. Je potřeba najít něco, co je sdruží v boji proti někomu jinému, než vládě - hele, oživíme tradici ...