Proč ne církevním restitucím - projev na půdě Sněmovny

8.2.2012

 

Skoro 30 let jsem u policie přispíval k potlačování kriminality a poslal za mříže pár desítek lumpů. Za loupeže, krádeže a podvody. Dnes mám pocit, že bych se těm lumpům měl omluvit. Byli to žabaři. Ve věci církevní restituce je podáno trestní oznámení, je dobře, že jej podala chartistka. Kdokoliv jiný by byl obviněn z uctívání komunismu.

 

 

Skoro 30 let jsem u policie přispíval k potlačování kriminality a poslal za mříže pár desítek lumpů. Za loupeže, krádeže a podvody. Dnes mám pocit, že bych se těm lumpům měl omluvit. Byli to žabaři. Ve věci církevní restituce je podáno trestní oznámení, je dobře, že jej podala chartistka. Kdokoliv jiný by byl obviněn z uctívání komunismu. Státní zástupci by si měli přečíst projev místopředsedkyně Sněmovny Kateřiny Klasnové, když říká:  „V rámci vyjednávání se, doufám i díky našemu tlaku, podařilo významně snížit podíl finančních restitucí z původních 83 na 59 mld“. Z toho vyplývá, že jste se pokusili dokonce nasypat svým kamarádům o 24 mld víc. 24mld sem 24mld tam. Svědčí to o tom, že nároky restituce nejsou podloženy relevantními čísly. Dřív se přes tuto Sněmovnu vyhazovaly miliony, teď jsou to miliardy.
Přesto bude  trestní oznámení odloženo. Tady se totiž vedou plamenné řeči na téma zrušení imunity. Ale pokud se vláda schová za kolektivní rozhodování, stejně jako tento Parlament, tak daňovému poplatníkovi může ukrást nos mezi očima. Máme tady s Vašimi daněmi právo dělat doslova co chceme. Máme právo Vás a Vaše děti zadlužit. Pak vám ještě pošleme složenku na zaplacení dluhu v předvolební kampani. Můžeme přesunout prostředky z kapitoly školství, zdravotnictví, policie kamkoliv. Teď se skupina poslanců, které jste volili a dali jim většinu rozhodla odměnit miliardami církve. Nejvíc římskokatolickou. Ostatním náboženstvím zacpali pusu i pro ně nevídanými prostředky. Beztrestně, protože na to mají právo. Je to nová vrchnost, kterou Váš názor nezajímá.  A na půdě Sněmovny budeme plamenně řešit, zda má nebo nemá být imunita na dopravní přestupky. Komické, že.
Přesouvat majetek v řádech miliard bez jeho ohodnocení a "od oka" se chystá vláda rozpočtové neodpovědnosti Petra Nečase. A ještě doplatíme v hotovosti pár desítek miliard k tomu. Co na tom, že vracet tak můžeme i to, co vyvlastnil Josef II, syn Marie Terezie, nevrátil tatíček Masaryk či Beneš. Proč církvím tito velikáni majetek vyvlastnili? Byl skutečně ukraden? A pokud zestátnění Josefem II nazveme krádeží, byla to opravdu krádež?
Vážené kolegyně a kolegové. Chystáte se přepisovat historii. Lid v Evropě odmítl nuceně pracovat na panských a církevních statcích již v období Velké Francouzské revoluce. Bavíme se o době, kdy církev katolická měla monopol a majetek získávala za cenu, z dnešního úhlu pohledu, zločinů. Vzpomeňme na čarodějnické procesy. Lidé jich měli plné zuby a tekla kvůli tomu v revolucích i krev. Zestátněn ne ukraden byl majetek katolické církve, aby prostor dostalo i jiné vyznání. Je to dávno, je to zapomenuto, dnes je všechno jinak, historií se nemají současně věřící vydírat, ale tak jako u zločinů komunismu i tady se musí pamatovat. Je to pryč, do momentu, než se máme zamyslet nad tím, na kolik majetku mají zejména katolíci nárok, které církve to jsou a proč jsou na pořadu dne restituce. V ten moment si uvědomuji, že když o vyvlastnění, či zestátnění naši předci rozhodovali, věděli proč. Vzpomeňte na dobu, kdy poddaní nejprve museli pracovat na panském, pak na církevním a teprve v čase, který zbyl na svém.
Chcete po mě, abych hlasoval o přesunu částky nemající obdoby. Chápu, že je tady požadavek na odluku církve od státu, ale zcela upřímně, samofinancování církví a tedy pravá úplná odluka od státu je nesmysl. Církve bez příspěvků ze státního rozpočtu, tedy bez platby nás všech daňových poplatníků, bez ohledu na vyznání již století nemohou existovat. Věřící nejsou schopni financovat platy hodnostářů a jich provozní režie, opravy historických památek. Měl s tím problémy i sám stát. Hledal jsem v knihovnách, snažili jsme se čerpat z historických pramenů, v zákonech, v účtech státu a vypočetli jsme kolik za posledních 100 let inkasovali. Budete se divit.
Církve nejsou spolek zahrádkářů, ani rybářů nebo myslivců. I když je tak lze vnímat. Je tady ale jeden zásadní rozdíl. Zahrádkáři ani rybáři nikdy neusilovali o moc a nikdy ji také neměli. Vzpomeňme na kardinála Richelieu.
Možná i proto byli osvícení mocnáři i politici vždy opatrní, aby vztahy mezi církvemi a státem byly uspořádány. Znovu připomínám, kvůli církevním aktivitám byly revoluce a padaly vlády.
Krátký historický exkurz na území ČR
Roku 1723 císař Karel VI., jinak hluboce věřící katolík, zakázal církvi nabývat nemovitosti. Jeho dcera, císařovna Marie Terezie, která zahájila osvícenské reformy v řadě oblastí, přivedla církev pod státní dozor, zejména pak správu diecézního a řádového jmění. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství a zádušní jmění bylo zatíženo kontribucí. Po roce 1773, kdy na základě buly papeže Klimenta XIV. zrušila císařovna Marie Terezie jezuitský řád, byl řádový majetek zestátněn a převeden do studijného fondu.
Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví. Ve svém jednání se řídil odůvodněním, že drtivou většinu majetku získala církev z darů od předchozích panovníků, v důsledku čehož zavedl Josef II. do státního práva ustanovení, že církevní statky nikdy nepřestaly být statky státními. Církevním orgánům ponechal pouze řízení jejich hospodářského provozu pod státním dozorem. Roku 1781 Josef II. zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly vzděláváním, vědeckou činností, zdravotnictvím nebo charitou, které tvořily více než polovinu všech klášterů v monarchii. V letech 1782 ¬ 1787 zrušil v Čechách celkem 71 klášterů, jejichž majetek byl vyvlastněn a převeden do zemských náboženských fondů, které byly později sloučené do Náboženské matice.
Roku 1809 nařídil císař František II. církvi vydat velkou část zlata a stříbra z kostelů, čímž získal finanční prostředky pro vedení války s Napoleonem Bonaparte.
Po roce 1848 se církev zbavila tlaku, který na ni byl veden ze strany státu. Konkordátem mezi státem a církví jí bylo navráceno právo spravovat své majetky. Navrácená práva církve byla zakotvena v ministerském zařízení č. 162 ř.z. ze dne 20. června 1860, které byly ponechány v platnosti i po zrušení konkordátu ustanovením §51 zákona č. 50 ř.z. ze dne 7. května 1874 a platily i v první Československé republice. Církvi bylo obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením církve a byly upraveny vnější právní poměry církve.
Vzhledem k tomu, že náboženský fond nestačil financovat platy kněží, vyvstal naléhavý problém zabezpečení chodu církevních institucí. Proto začal být náboženský fond dotován se státních prostředků. Obstarávání finančních prostředků pro církev bylo vyřešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. Všichni obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství, byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti. Tuto povinnosti měly i právnické osoby sídlící ve farnosti. Pro chudé farnosti byl přijat tzv. kongruový zákon, který zavedl tzv. kongruu, tj. státní příspěvek k příjmům chudých duchovních.
1918-1989
Československá republika přejala rakouské církevní zákonodárství. Původně uvažovaná představa o odluce církví od státu se ukázala jako nepřijatelná. Tatíček Masaryk měl více rozumu než dnešní předkladatelé.
Byly přijaty některé nové normy. Jedná se zejména o zákon č. 64/1920 Sb. z.a n. o navýšení odpočivných platů, zákon 189/1920 Sb. z.a n. o úpravě platů diecezních bohosloveckých učilišť. Zákony č. 245 a 246 z r. 1920 z. a n. měly za cíl zvýšit kongruu duchovních. Též další zákony menšího významu měly za cíl sociální pomoc duchovním (zákon č. 394/1922 o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich, zákon č. 287/1924 částečně mění některé předpisy o odpočivných a zaopatřovacích požitcích civilních státních a některých jiných veřejných zaměstnanců a pozůstalých po těchto zaměstnancích a zákon č. 115/1918, kterým se ustanovují zvýšení nejnižšího příjmu a odpočivných platů katolických duchovních správců, jakož i nejnižšího příjmu hodnostářů kanovníků u metropolitních, katedrálních a konkatedrálních kapitul katolické církve latinského, řeckého a arménského ritu).
Relativně komplexní normou v oblasti kongruového práva byl zákon č. 122/1926 Sb. z. a n. o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných, případně recipovaných. Cílem zákona bylo zvýšení kongruových příplatků duchovenstva. Zákon též upravil práva a právní nároky pozůstalých a způsob doplnění příjmu duchovního, tzv. kongruální mez, kongruu vztáhl též na představené seminářů a konsistorní úředníky. Církvím a náboženským společnostem zákonně uznaným před 1.1.1926 náležela dotace na doplnění platů jejich duchovenstva. Kongruální mez se měla stanovit vždy na 5 let předem, podle průměru posledních tří let. Nové církve byly fakticky zrovnoprávněny s církví římskokatolickou.
Radikální změnu v pozemkovém majetku církve způsobilo přijetí zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. Výměra církevních pozemků přihlášených k revizi první pozemkové reformy činila 177 673 ha. Po této reformě církvi zůstalo 5 203 ha půdy. Jsme stále ještě před rokem 1948.
V § 5 dnešní předlohy prolamujeme restituční hranici, když za nezákonný prohlašujeme i postup podle zákona 142/1947 Sb. To nevyžaduje další komentář.
Ihned po komunistickém převratu v únoru 1948 byl přijat zákon č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, který znamenal definitivní změnu církevního pozemkového majetku. Po této reformě církvi zůstaly jen kostely, fary a farní zahrady do 1-2 ha, církev přišla i o drobné rozptýlené pozemky, která až dosud byly ve vlastnictví jednotlivých farností nebo řádů. Oba výše uvedené zákony o pozemkové reformě ustanovovaly finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky. Otázkou je, zda odškodnění církev dostala. A není pochyb o tom, že na církvích zejména ve vypjatých dobách 50tých let byla spáchána řada z dnešního úhlu pohledu trestných činů.
A NYNÍ K FAKTICKÉMU FINANCOVÁNÍ CÍRKVÍ V ČESKÉ REPUBLICE
Data k výpočtu vyplacených prostředků na platy duchovních, opravy církevního majetku, církevní školství a pomoc v hmotné, technické a podobné nouzi je církvím vyplácena prakticky bez přerušení od roku 1902.
Zdrojem státních rozpočtů Zentral-Rechnungs-Abschluss 1902, Zentral-Rechnungs-Abschluss 1913, kde jsou vypočtené náklady církvím na území Čech, Moravy a Slezka. Rozpočty od roku 1919 jsou dostupné na portálu veřejné správy: http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/_s.155/701, zákony od 4.5.1945 pak na portálu http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/, ostatní na stránkách Ministerstva financí http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/zakon_o_sr.html.
Některé roky mají nepřehledně zpracované rozpočty, či neobsahují přesnou kapitolu pro čerpání církví.
Ve všeobecné rovině však lze stanovit, že církev inkasovala fixní poměrovou částku státního rozpočtu v průběhu let na území dnešní ČR takto:
1902 – 1913: 0,94 až 0,72%
1913 – 1938: 0,72 až 0,30%
1946 – 2010: 0,30%
Při použití přepočtu na průměrné procentuální zatížení státního rozpočtu, s přihlédnutím k politickému a ekonomickému vývoji, lze toto procento stanovit poměrově na 0,37% státního rozpočtu.
Z období druhé světové války je velmi málo relevantních údajů o poskytování výdajů státního rozpočtu, proto je z výpočtu období 1938 až 1948 vyjmuto. Pro absenci kompletních účetních uzávěrek a inflace v průběhu let 1902 až 2010, je tak počítáno procentuální zatížení státního rozpočtu i pro výpočet celkových poskytnutých prostředků.
Pokud by SI CÍRKEV PLATILA VŠE SAMA, tak by zkrachovala,  protože ze státního dostává pravidelně průměrně v posledních 98 letech  0,37% rozpočtu, což je na dnešní peníze přibližně 4 307 824 133 Kč – ta procenta se sice snížila v posledních letech, ale má opět vzrůstající tendenci..
Celková částka, kterou vyplatily vlády na našem území po uplynulých 98 let v hrubém přepočtu na stávající finance, tedy ekvivalent částky poskytnuté církvim  v uplynulém období,  tak lze vyčíslit sumou 422 166 765 000 Kč, zkráceně 422 miliard Kč. Plně si uvědomuji, že některé roky pro přesnost chybí a částka tak může být vyšší, než je reálná suma, avšak současně může být o řád vyšší.
Příjmy církví a náboženských společností tvoří podle zákona č. 3/2002 Sb. zejména:
ˇ příspěvky fyzických a právnických osob,
ˇ příjmy z prodeje a z pronájmu movitého, nemovitého a nehmotného majetku
církví a náboženských společností,
ˇ úroky z vkladů,
ˇ dary a dědictví,
ˇ sbírky a příspěvky z části výtěžků podle zvláštního zákona,
ˇ půjčky a úvěry,
ˇ příjmy z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti,
ˇ dotace.
Pro financování na základě zákona č. 218/1949 Sb. všech výše uvedených církví a náboženských společností jsou v zákonech o státním rozpočtu každoročně schvalovány finanční prostředky na činnost registrovaných církví a náboženských společností v těchto šesti závazných ukazatelích:
ˇ platy duchovních,
ˇ pojistné duchovních,
ˇ platy administrativy,
ˇ pojistné administrativy,
ˇ prostředky na věcné náklady církví a náboženských společností,
ˇ prostředky na údržbu církevního majetku.
Srovnání se Slovenskem
Česká republika i Slovensko jsou světské státy, které se neidentifikují s žádnou  církví.
Zatímco v České republice stát přispívá na platy duchovních podle jejich počtu, na Slovensku jsou církvím a náboženským společnostem tyto finanční prostředky přidělovány na základě počtu členů církve. Na rozdíl od České republiky, kde dle Sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v roce 2001, ubylo od roku 1991 věřících celkem o 1 174 439, na Slovensku religiozita neustále narůstá. Při Sčítání lidu v roce 2001 se k církvím přihlásilo o 673 219 členů více, než v roce 1991.
ČECHY -                                        2011/        2001/        1991         pokles celkem
věřící hlásící se k církvi:               1 467 438/3 288 088/4 523 734/  3 056 296
z toho - římskokatolická                1 083 899/2 740 780/4 021 385/  2 937 486
československá husická                    39 276/99 103/    178 036
českobratrská evangelická                 51 936/117 212/  203 996
věřící, nehlásící se k církvi: 707 649
SLOVÁCI - 2001/1991
věřící slováci: 4 521 549/4 356 500
Z toho římskokatolická: 3 708 120/3 187 383
Vedle tradičních forem finančních zdrojů, jakými jsou prostředky z rozpočtu státu, krajů a obcí, dotace, granty a daňové úlevy, plyne na Slovensku do rozpočtů účelových zařízení církví a náboženských společností část daně z příjmů daňových poplatníků prostřednictvím tzv. daňové asignace. Asignovaná částka, odpovídající 2% daně z příjmů je na Slovensku nedílnou součástí rozpočtů jednotlivých účelových zařízení církví.
Předkládaný zákon na mě působí velmi nepříjemným dojmem. Řeší jen převod majetků, dokonce i těch, které byly odejmuty tedy zestátněny před rokem 1948. Nemáme vůbec představu o jak velkém množství nemovitostí, zemědělských usedlostí, polností, lesů rozhodujeme. Představa, že po této odluce nás nebude zajímat stav kostelů, ani jakým způsobem církve s prostředky naloží je hrůzu budící.
Daňový poplatník zaplatí církvím 2x. Dokonce možná trojnásobek reálných nároků. Nebylo vůbec vzato v úvahu, že celé století byly daňovým poplatníkem placeny všechny požitky církevních hodnostářů. Připomínám zmíněných 422 mld.
Možná i proto společnost chápe narovnání mezi státem a církví negativně. Církvím samým to neprospěje. Kardinál si bude moct koupit nové Volvo nebo klidně i velký tryskáč, valná část prostředků jistě odteče do Říma, ale kostely budou zíti prázdnotou i nadále. A je to škoda. Je mnoho potřebných. Dalších 17 let budeme dotovat církve ze státního rozpočtu, byť méně. To vše za současného vyplácení paušální finanční náhrady. Neuvěřitelné. Ostatní spolky, charitativní organizace a i ti zahrádkáři mohou jen závidět.
V zákoně předjímáme, že Náboženská matice nakládala s prostředky, ke kterým neměla vlastnické právo. Takové rozhodnutí náleží soudu, do zákona nepatří.
Jsem pro nápravu křivd. Ale jednu křivdu není možné napravovat jinou křivdou. A lze jich předpokládat desítky. Až se budou vracet pozemky, na kterých desítky let hospodaří zahrádkáři, nebo jiné fyzické osoby, které je koupily od obce v dobré víře po roce 1991. Odluka církví má být po první platbě úplná. Nebude a podle mého soudu ani do budoucna nemůže být. Po 17ti letech nebudou stejně prostředky na opravy kostelů a památek a samofinancovatelných církví se určitě nedožiju. V České republice ne.
A co je zásadní problém? Kromě nejasností s vlastnickými právy jsou to i paušální částky. Kdybychom znali hodnotu vraceného nemovitého majetku nebyl bych možná tak nervózní. Ale paušální částky jsou evidentně brutálně nadsazené. Bylo to tady opakovaně řečeno. Rozuměl bych jejich výši, kdyby nehrozilo nepřehledné vracení polností, lesů a luk. Tady se skrývají hodnoty, které neznám, nezná je ani předkladatel. A nejde o kostely a fary, ale o potravinové zázemí v případě polí a ekonomické zázemí v případě lesů. Církve nejsou podnikatelské subjekty. Jejich význam je jiný, přesně jak to viděl Josef II, Marie Terezie a tatíček Masaryk. Nemají se zabývat těžbou lesa ani pěstováním obilí. Mají se starat o duchovní stránku a je věcí vzájemné dohody, jaké další prvky státní správy jí svěříme. Mám na mysli sňatky pohřby a podobné věci. Ale hajní? Raději bych je nadále financoval ze státního rozpočtu, čemuž se stejně nevyhneme. Skončí to jako vše v minulých letech. Další nespravedlností a velmi pravděpodobně i křivdami, až budeme vyhazovat zahrádkáře z remízků, kde 50 let hospodaří.
Církve by měly být postaveny na úroveň neziskových organizací. A tok peněz kontrolován. Byznys církví je postaven na strachu ze smrti, z nemoci, z osamění. Majetek, který církve získají od vyděšených věřících na smrtelné posteli, odpustky za hříchy, mým jazykem i trestné činy, nemá být použit na tryskáč pro kardinála nebo papeže. A zakázáno pod přísným trestem má být použití jako sponzorský dar na volební kampaň TOP 09, ODS či dcery ABL – VV nebo jakékoliv jiné politické strany. Použití na charitu, tedy léčbu strachu, vytvoření společenství a uctívání morálních hodnot je legitimní a správné.

Marné bude trestní oznámení

Státní zástupci by si měli přečíst projev místopředsedkyně Sněmovny Kateřiny Klasnové, když říká:  „V rámci vyjednávání se, doufám i díky našemu tlaku, podařilo významně snížit podíl finančních restitucí z původních 83 na 59 mld“. Z toho vyplývá, že jste se pokusili dokonce nasypat svým kamarádům o 24 mld víc. 24mld sem 24mld tam! Svědčí to o tom, že nároky restituce nejsou podloženy relevantními čísly. Dřív se přes tuto Sněmovnu vyhazovaly miliony, teď jsou to miliardy.

Přesto bude  trestní oznámení odloženo. Tady se totiž vedou plamenné řeči na téma zrušení imunity. Ale pokud se vláda schová za kolektivní rozhodování, stejně jako tento Parlament, tak daňovému poplatníkovi může ukrást nos mezi očima. Máme tady s Vašimi daněmi právo dělat doslova co chceme. Máme právo Vás a Vaše děti zadlužit. Pak vám ještě pošleme složenku na zaplacení dluhu v předvolební kampani. Můžeme přesunout prostředky z kapitoly školství, zdravotnictví, policie kamkoliv. Teď se skupina poslanců, které jste volili a dali jim většinu, rozhodla odměnit miliardami církve. Nejvíc římskokatolickou. Ostatním náboženstvím zacpali pusu i pro ně nevídanými prostředky. Beztrestně, protože na to mají právo. Je to nová vrchnost, kterou Váš názor nezajímá.  A na půdě Sněmovny budeme plamenně řešit, zda má nebo nemá být imunita na dopravní přestupky. Komické, že.

Nespravedlivé rozhodnutí

Přesouvat majetek v řádech miliard bez jeho ohodnocení a "od oka" se chystá vláda rozpočtové neodpovědnosti Petra Nečase. Co na tom, že vracet tak můžeme i to, co vyvlastnil Josef II, syn Marie Terezie, nevrátil tatíček Masaryk či Beneš. Proč církvím tito velikáni majetek vyvlastnili? Byl skutečně ukraden? A pokud zestátnění Josefem II nazveme krádeží, byla to opravdu krádež?

Historické souvislosti

Vážené kolegyně a kolegové. Chystáte se přepisovat historii. Lid v Evropě odmítl nuceně pracovat na panských a církevních statcích již v období Velké Francouzské revoluce. Bavíme se o době, kdy církev katolická měla monopol a majetek získávala za cenu, z dnešního úhlu pohledu, zločinů. Vzpomeňme na čarodějnické procesy. Lidé jich měli plné zuby a tekla kvůli tomu v revolucích i krev. Zestátněn, ne ukraden, byl majetek katolické církve, aby prostor dostalo i jiné vyznání. Je to dávno, je to zapomenuto, dnes je všechno jinak. Historií se nemají současní věřící vydírat, ale tak jako u zločinů komunismu i tady se musí fakta pamatovat. Je to pryč do momentu, než se máme zamyslet nad tím, na kolik majetku mají zejména katolíci nárok a proč jsou na pořadu dne restituce. V ten moment si uvědomuji, že když o vyvlastnění, či zestátnění naši předci rozhodovali, věděli proč. Vzpomeňte na dobu, kdy poddaní nejprve museli pracovat na panském, pak na církevním a teprve v čase, který zbyl na svém.

kazani.jpg

 

 

Bez státní pomoci církve zbankrotují

Chcete po mě, abych hlasoval o přesunu částky nemající obdoby. Chápu, že je tady požadavek na odluku církve od státu, ale zcela upřímně, samofinancování církví, a tedy pravá úplná odluka od státu, je nesmysl. Církve bez příspěvků ze státního rozpočtu, tedy bez platby nás všech daňových poplatníků, bez ohledu na vyznání, již století nemohou existovat. Věřící nejsou schopni financovat platy hodnostářů a jejich provozní režie, opravy historických památek. Měl s tím problémy i sám stát. Hledali jsme v knihovnách, snažili jsme se čerpat z historických pramenů, v zákonech, v účtech státu a vypočetli jsme kolik za posledních 100 let inkasovali. Budete se divit.

Církve nejsou spolek zahrádkářů, ani rybářů nebo myslivců. I když je tak lze vnímat. Je tady jeden zásadní rozdíl. Zahrádkáři ani rybáři nikdy neusilovali o moc a nikdy ji také neměli. To se o katolické církvi říct nedá. Vzpomeňme třeba na kardinála Richelieu.

Možná i proto byli osvícení mocnáři i politici vždy opatrní, aby vztahy mezi církvemi a státem byly uspořádány. Znovu připomínám, kvůli církevním aktivitám byly revoluce a padaly vlády i mocnáři.

Krátký historický exkurz na území ČR

Roku 1723 císař Karel VI., jinak hluboce věřící katolík, zakázal církvi nabývat nemovitosti. Jeho dcera, císařovna Marie Terezie, která zahájila osvícenské reformy v řadě oblastí, přivedla církev pod státní dozor, zejména pak správu diecézního a řádového jmění. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství a zádušní jmění bylo zatíženo kontribucí. Po roce 1773, kdy na základě buly papeže Klimenta XIV. zrušila císařovna Marie Terezie jezuitský řád, byl řádový majetek zestátněn a převeden do studijního fondu.

Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví. Řídil se odůvodněním, že drtivou většinu majetku získala církev z darů od předchozích panovníků, a proto zavedl do státního práva ustanovení, že církevní statky nikdy nepřestaly být statky státními. Církevním orgánům ponechal pouze řízení jejich hospodářského provozu pod státním dozorem. Roku 1781 pak zrušil všechny kláštery, které se nezabývaly vzděláváním, vědeckou činností, zdravotnictvím nebo charitou, které tvořily více než polovinu všech klášterů v monarchii. V letech 1782 ¬ 1787 zrušil v Čechách celkem 71 klášterů, jejichž majetek byl vyvlastněn a převeden do zemských náboženských fondů, které byly později sloučené do Náboženské matice.

Roku 1809 nařídil císař František II. církvi vydat velkou část zlata a stříbra z kostelů, čímž získal finanční prostředky pro vedení války s Napoleonem Bonaparte.

Po roce 1848 se církev zbavila tlaku, který na ni byl veden ze strany státu. Konkordátem mezi státem a církví jí bylo navráceno právo spravovat své majetky. Navrácená práva církve byla zakotvena v ministerském zařízení č. 162 ř.z. ze dne 20. června 1860, které byly ponechány v platnosti i po zrušení konkordátu ustanovením §51 zákona č. 50 ř.z. ze dne 7. května 1874 a platily i v první Československé republice. Církvi bylo obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením církve a byly upraveny vnější právní poměry církve.

Vzhledem k tomu, že náboženský fond nestačil financovat platy kněží, vyvstal naléhavý problém zabezpečení chodu církevních institucí. Proto začal být náboženský fond dotován se státních prostředků. Obstarávání finančních prostředků pro církev bylo vyřešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. Všichni obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství, byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti. Tuto povinnosti měly i právnické osoby sídlící ve farnosti. Pro chudé farnosti byl přijat tzv. kongruový zákon, který zavedl tzv. kongruu, tj. státní příspěvek k příjmům chudých duchovních.

1918-1989

Československá republika přejala rakouské církevní zákonodárství. Původně uvažovaná představa o odluce církví od státu se ukázala jako nepřijatelná. Tatíček Masaryk měl více rozumu než dnešní předkladatelé.

Byly přijaty některé nové normy. Jedná se zejména o zákon č. 64/1920 Sb. z.a n. o navýšení odpočivných platů, zákon 189/1920 Sb. z.a n. o úpravě platů diecezních bohosloveckých učilišť. Zákony č. 245 a 246 z r. 1920 z. a n. měly za cíl zvýšit kongruu duchovních. Též další zákony menšího významu měly za cíl sociální pomoc duchovním (zákon č. 394/1922 o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich, zákon č. 287/1924 částečně mění některé předpisy o odpočivných a zaopatřovacích požitcích civilních státních a některých jiných veřejných zaměstnanců a pozůstalých po těchto zaměstnancích a zákon č. 115/1918, kterým se ustanovují zvýšení nejnižšího příjmu a odpočivných platů katolických duchovních správců, jakož i nejnižšího příjmu hodnostářů kanovníků u metropolitních, katedrálních a konkatedrálních kapitul katolické církve latinského, řeckého a arménského ritu).

Relativně komplexní normou v oblasti kongruového práva byl zákon č. 122/1926 Sb. z. a n. o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných, případně recipovaných. Cílem zákona bylo zvýšení kongruových příplatků duchovenstva. Zákon též upravil práva a právní nároky pozůstalých a způsob doplnění příjmu duchovního, tzv. kongruální mez, kongruu vztáhl též na představené seminářů a konsistorní úředníky. Církvím a náboženským společnostem zákonně uznaným před 1.1.1926 náležela dotace na doplnění platů jejich duchovenstva. Kongruální mez se měla stanovit vždy na 5 let předem, podle průměru posledních tří let. Nové církve byly fakticky zrovnoprávněny s církví římskokatolickou.

Radikální změnu v pozemkovém majetku církve způsobilo přijetí zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. Výměra církevních pozemků přihlášených k revizi první pozemkové reformy činila 177 673 ha. Po této reformě církvi zůstalo 5 203 ha půdy. Jsme stále ještě před rokem 1948.

V § 5 dnešní předlohy prolamujeme restituční hranici, když za nezákonný prohlašujeme i postup podle zákona 142/1947 Sb. To nevyžaduje další komentář.

Hranice restitucí

Ihned po komunistickém převratu v únoru 1948 byl přijat zákon č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, který znamenal definitivní změnu církevního pozemkového majetku. Po této reformě církvi zůstaly jen kostely, fary a farní zahrady do 1-2 ha, církev přišla i o drobné rozptýlené pozemky, která až dosud byly ve vlastnictví jednotlivých farností nebo řádů. Oba výše uvedené zákony o pozemkové reformě ustanovovaly finanční odškodnění za vyvlastněné pozemky. Otázkou je, zda odškodnění církev dostala. A není pochyb o tom, že na církvích zejména ve vypjatých dobách 50tých let byla spáchána řada křivd, z dnešního úhlu pohledu trestných činů.

A NYNÍ K FAKTICKÉMU FINANCOVÁNÍ CÍRKVÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Data k výpočtu vyplacených prostředků na platy duchovních, opravy církevního majetku, církevní školství a pomoc v hmotné, technické a podobné nouzi je církvím vyplácena prakticky bez přerušení od roku 1902.

Zdrojem státních rozpočtů Zentral-Rechnungs-Abschluss 1902, Zentral-Rechnungs-Abschluss 1913, kde jsou vypočtené náklady církvím na území Čech, Moravy a Slezka. Rozpočty od roku 1919 jsou dostupné na portálu veřejné správy: http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/_s.155/701, zákony od 4.5.1945 pak na portálu http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/, ostatní na stránkách Ministerstva financí http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/zakon_o_sr.html.

Některé roky mají nepřehledně zpracované rozpočty, či neobsahují přesnou kapitolu pro čerpání církví.

Ve všeobecné rovině však lze stanovit, že církev inkasovala fixní poměrovou částku státního rozpočtu v průběhu let na území dnešní ČR takto:

• 1902 – 1913: 0,94 až 0,72%

• 1913 – 1938: 0,72 až 0,30%

• 1946 – 2010: 0,30%

Při použití přepočtu na průměrné procentuální zatížení státního rozpočtu, s přihlédnutím k politickému a ekonomickému vývoji, lze toto procento stanovit poměrově na 0,37% státního rozpočtu, tedy průměr za všechny roky.

Z období druhé světové války je velmi málo relevantních údajů o poskytování výdajů státního rozpočtu, proto je z výpočtu období 1938 až 1948 vyjmuto. Pro absenci kompletních účetních uzávěrek a inflace v průběhu let 1902 až 2010, je tak počítáno procentuální zatížení státního rozpočtu i pro výpočet celkových poskytnutých prostředků.

Pokud by SI CÍRKEV PLATILA VŠE SAMA, tak by zkrachovala,  protože ze státního dostává pravidelně průměrně v posledních 98 letech  0,37% rozpočtu, což je na dnešní peníze přibližně 4 307 824 133 Kč – ta procenta se sice snížila v posledních letech, ale má opět vzrůstající tendenci..

Celková částka, kterou vyplatily vlády na našem území po uplynulých 98 let v hrubém přepočtu na stávající finance, tedy ekvivalent částky poskytnuté církvim  v uplynulém období,  tak lze vyčíslit sumou 422 166 765 000 Kč, zkráceně 422 miliard Kč v přepočtu na současnou hodnotu peněz. Plně si uvědomuji, že některé roky pro přesnost chybí a částka tak může být vyšší, než je reálná suma, avšak současně může být o řád nižší. Přesná částka měla být za celé období v důvodové zprávě, není.

Příjmy církví a náboženských společností tvoří podle zákona č. 3/2002 Sb. zejména:

ˇ příspěvky fyzických a právnických osob,

ˇ příjmy z prodeje a z pronájmu movitého, nemovitého a nehmotného majetku

církví a náboženských společností,

ˇ úroky z vkladů,

ˇ dary a dědictví,

ˇ sbírky a příspěvky z části výtěžků podle zvláštního zákona,

ˇ půjčky a úvěry,

ˇ příjmy z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti,

ˇ dotace.

Pro financování na základě zákona č. 218/1949 Sb. všech výše uvedených církví a náboženských společností jsou v zákonech o státním rozpočtu každoročně schvalovány finanční prostředky na činnost registrovaných církví a náboženských společností v těchto šesti závazných ukazatelích:

ˇ platy duchovních,

ˇ pojistné duchovních,

ˇ platy administrativy,

ˇ pojistné administrativy,

ˇ prostředky na věcné náklady církví a náboženských společností,

ˇ prostředky na údržbu církevního majetku.

 

Srovnání se Slovenskem

Česká republika i Slovensko jsou světské státy, které se neidentifikují s žádnou  církví.

Zatímco v České republice stát přispívá na platy duchovních podle jejich počtu, na Slovensku jsou církvím a náboženským společnostem tyto finanční prostředky přidělovány na základě počtu členů církve. Na rozdíl od České republiky, kde dle Sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v roce 2001, ubylo od roku 1991 věřících celkem o 1 174 439, na Slovensku religiozita neustále narůstá. Při Sčítání lidu v roce 2001 se k církvím přihlásilo o 673 219 členů více, než v roce 1991.

 

ČECHY -                                        2011/        2001/ 1991         pokles celkem

věřící hlásící se k církvi:               1 467 438/3 288 088/4 523 734/      3 056 296

z toho - římskokatolická                1 083 899/2 740 780/4 021 385/     2 937 486

československá husická                    39 276/     99 103/    178 036

českobratrská evangelická                 51 936/ 117 212/  203 996

věřící, nehlásící se k církvi:             707 649

Za této situace je v Čechách velmi zvláštní stav. Počty věřících klesají, počty státem placených duchovních dramaticky stoupají. (Srovnej s přístupem státu k učitelům a počtům žáků).

Léta Páně 1991 2001 2011
počet duchovních 2418 3480 4892
věřících na 1 duchovního 1870 944 299


SLOVENSKO - 2001/              1991       (data z roku 2011 dosud nezpracována)

věřící Slováci:                  4 521 549/           4 356 500

Z toho římskokatolická: 3 708 120/            3 187 383

Vedle tradičních forem finančních zdrojů, jakými jsou prostředky z rozpočtu státu, krajů a obcí, dotace, granty a daňové úlevy, plyne na Slovensku do rozpočtů účelových zařízení církví a náboženských společností část daně z příjmů daňových poplatníků prostřednictvím tzv. daňové asignace. Asignovaná částka, odpovídající 2% daně z příjmů je na Slovensku nedílnou součástí rozpočtů jednotlivých účelových zařízení církví.

K vládou navrhované úpravě

Předkládaný zákon na mě působí velmi nepříjemným dojmem. Řeší jen převod majetků, dokonce i těch, které byly odejmuty tedy zestátněny před rokem 1948. Nemáme vůbec představu o jak velkém množství nemovitostí, zemědělských usedlostí, polností, či lesů rozhodujeme. Představa, že po této odluce nás nebude zajímat stav kostelů,  ani jakým způsobem církve s prostředky naloží, je hrůzu budící.

Daňový poplatník zaplatí církvím 2x. Dokonce možná trojnásobek reálných nároků. Nebylo vůbec vzato v úvahu, že celé století byly daňovým poplatníkem placeny všechny požitky církevních hodnostářů. Připomínám zmíněných 422 mld.

Možná i proto společnost chápe narovnání mezi státem a církví negativně. Církvím samým to neprospěje. Kardinál si bude moct koupit nové Volvo nebo klidně i velký tryskáč, valná část prostředků jistě odteče do Říma, ale kostely budou zíti prázdnotou. Lidé tento vztah k mamonu jistě vyhodnotí. A je to škoda. Je mnoho potřebných. Dalších 17 let budeme dotovat církve ze státního rozpočtu, byť méně. To vše za současného vyplácení paušální finanční náhrady. Neuvěřitelné. Ostatní spolky, charitativní organizace a i ti zahrádkáři mohou jen závidět.

V zákoně předjímáme, že Náboženská matice, kterou neustanovili komunisté, nakládala s prostředky, ke kterým neměla vlastnické právo. Takové rozhodnutí náleží soudu, do zákona nepatří.

Jsem pro nápravu křivd. Ale jednu křivdu není možné napravovat jinou křivdou. A lze jich předpokládat desítky. Až se budou vracet pozemky, na kterých desítky let hospodaří zahrádkáři, nebo jiné fyzické osoby, které je koupily od obce v dobré víře po roce 1991. Odluka církví má být po první platbě úplná. Nebude a podle mého soudu ani do budoucna nemůže být. Po 17ti letech nebudou stejně prostředky na opravy kostelů a památek a samofinancovatelných církví se určitě nedožiju. V České republice ne.

A co je zásadní problém? Kromě nejasností s vlastnickými právy jsou to i paušální částky. Kdybychom znali hodnotu vraceného nemovitého majetku nebyl bych možná tak nervózní. Ale paušální částky jsou evidentně brutálně nadsazené. Bylo to tady opakovaně řečeno. Rozuměl bych jejich výši, kdyby nehrozilo nepřehledné vracení polností, lesů a luk. Tady se skrývají hodnoty, které neznám, nezná je ani předkladatel. A nejde o kostely a fary, ale o potravinové zázemí v případě polí a ekonomické zázemí v případě lesů.

Církve nejsou podnikatelské subjekty. Jejich význam je jiný, přesně jak to viděl Josef II, Marie Terezie a tatíček Masaryk. Nemají se zabývat těžbou lesa ani pěstováním obilí. Mají se starat o duchovní stránku a je věcí vzájemné dohody, jaké další prvky státní správy jí svěříme. Mám na mysli sňatky, pohřby a podobné věci. Ale hajní? Raději bych je nadále financoval ze státního rozpočtu, čemuž se stejně nevyhneme. Skončí to jako vše v minulých letech. Další nespravedlností a velmi pravděpodobně i křivdami, až budeme vyhazovat zahrádkáře z remízků, kde 50 let hospodaří.

Církev není podnikatel, ale nezisková organizace

Církve by měly být postaveny na úroveň neziskových organizací. A tok peněz kontrolován. Byznys církví je postaven na strachu ze smrti, z nemoci, z osamění. Majetek, který církve získají od vyděšených věřících na smrtelné posteli, odpustky za hříchy, tedy vykoupení za trestné činy, nemá být použit na tryskáč pro kardinála nebo papeže. A zakázáno pod přísným trestem má být použití jako sponzorský dar na volební kampaň TOP 09, ODS či dcery ABL – VV nebo jakékoliv jiné politické strany. Použití na charitu, tedy léčbu strachu, vytvoření společenství a uctívání morálních hodnot je legitimní a správné.

 

16.3.2011 Aktualizace:

Analýza advokáta Aleše Rozehnala (Advokátní kancelář Rozehnal & Partneři, vedoucí katedry práva Bankovního institutu)

 

ÚVODNÍ TEZE

1.

Od počátku vzniku církve byl její vztah se státem doprovázen větším či menším napětím, a to jak v otázce mocenské, tak v otázce majetkové. Otázka restituce církevního majetku, resp. majetkového narovnání státu s církvemi, je spíše otázkou politickou než právní, ale svůj právní aspekt má rovněž. Pravdou však je, že právní aspekty tohoto narovnání jsou relativně složité, a to i z toho důvodu, že v období před rokem 1949 v našem prvním řádu nebyla zakotvena jednotná právní kategorie církevního majetku v takovém pojetí, v jakém ho chápeme nyní, a stejně tak odlišně od naší současné právní úpravy bylo v historii upraveno i právní postavení církve. Obtížnost dané problematiky prohlubuje fakt, že církev římskokatolická byla církví státní, plnila některé funkce státu a bylo na ni v některých ohledech nazíráno jako na státní orgán.

2.

Církev římskokatolická byla na území České republiky registrována zákonem o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností z roku 1991. Podle tohoto zákona byla církev římskokatolická právnickou osobou, která má svůj základní dokument (stanovy, řád, statut apod.), ze kterého musí být patrno organizačně právní členění církve, tedy zejména útvary, které mají právní subjektivitu, a v jakém rozsahu a kdo je oprávněn jménem církve jednat. Tato právní úprava tedy umožňuje vznik právnických osob uvnitř církve, avšak neřeší nadstátní rozměr církve římskokatolické. V tomto zákoně bylo rovněž upraveno právo církve vlastnit majetek s tím, že s ním může disponovat zcela nezávisle a svobodně. Jedná se tedy o vymezení vlastnictví v moderním slova smyslu tak, jak ho intuitivně chápe i laická veřejnost.

3.

V roce 1992 byla zrušena většina ustanovení základního zákona, který upravoval majetkové postavení církví, kterým byl zákon z roku 1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který zrušil všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, tedy předpisy, které na našem území platily v podstatě od doby josefínských reforem. Ve vztahu k majetku církví zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem stanovil, že stát na majetek církví dozírá a zcizování a zatěžování tohoto majetku vyžaduje souhlas státní správy. Tato právní úprava však v podstatě přebírala právní úpravu, která na našem území platila ještě z doby Rakouska-Uherska. Zákon z roku 1949 stanovil, že majetek církví je soukromým vlastnictvím církve, který nebyl zestátněn. Tehdejší právní nauka totiž poněkud pomýleně rozlišovala vlastnictví na socialistické (státní nebo družstevní) a osobní. Soukromé vlastnictví mělo být postupně mizející formou vlastnictví. Soukromé vlastnictví církví se však vyznačovalo určitými specifiky, která spočívala v tom, že církevní majetek byl pod dozorem, ale i ochranou státu, který chránil funkci tohoto majetku a hradil náklady na jeho uchování. To se týkalo samozřejmě pouze majetku, který nebyl církvi vyvlastněn bez náhrady a který měl spočívat ve výrobních prostředcích, a mohl být proto zdrojem „vykořisťování a bezpracných zisků“. Majetku, který byl i po roce 1949 v soukromém vlastnictví církve, se tedy majetkové vyrovnání netýká.

HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVNÍCH VZTAHŮ

1781

Do roku 1949 byla úprava majetku, který užívala církev, roztroušena do několika předpisů, které byly do určité míry nekohezní. V roce 1781 císař Josef II. stanovil, že státní moc se vztahuje i na majetek církve, který pochází od člověka a nikoli od Boha a který vznikl na základě státního povolení. Josef II. tedy zvrátil poměr státu a církve oproti středověku ve prospěch státu. Církev však měla státu pomáhat a plnit některé jeho funkce. Církev zároveň nebyla chápána jako jednotná právnická osoba, ale jako souhrn církevních orgánů a úřadů, a církevní funkcionáři byli zároveň státními orgány. V roce 1782 zřídil Josef II. Náboženský fond, do kterého bylo převedeno zejména jmění zrušených klášterů. Fond měl za úkol financovat potřeby církve a v případě, že tyto potřeby byly vyšší než příjem fondu, financoval schodek stát. Fond byl samostatnou právnickou osobou, které připadl majetek všech zaniklých či zanikajících církevních úřadů.

1855

Vzhledem k sílícím tlakům na osamostatnění církve byl v roce 1855 uzavřen konkordát mezi Rakouským císařstvím a Vatikánem, který mimo jiné zaručoval právo církve nabývat majetek, ale jeho zcizování bylo ve sdílené pravomoci papeže a panovníka, tedy státu. Konkordát prohlásil majetek Náboženského fondu za majetek církve s tím, že jménem církve bude tento majetek spravovat stát. Postupem doby se však Rakouské císařství a posléze i Rakousko-Uhersko snažilo roli konkordátu umenšovat tím způsobem, že ho interpretovala pouze jako dohodu o náboženských otázkách a nikoli o otázkách majetkových. Takzvaná Prosincová ústava z roku 1867, resp. zákon o všeobecných právech státních občanů pro království a země v říšské radě zastoupené, stanovil, že církve a náboženské společnosti mohou držet a užívat ústavy, nadace a fondy k náboženským, vzdělávacím a dobročinným účelům. Z tohoto znění je patrné, že se jedná o významnou redukci vlastnické triády (právo věc držet, užívat jí a zcizovat), ze které je ponecháno pouze právo držby a užívání.

1874

V roce 1874 byl pak vydán zákon o úpravě zevnějších právních poměrů církve katolické, který se stal nejdůležitější právní normou pro úpravu majetku církve v moderních právních dějinách do roku 1949. Tento zákon zrušil konkordát z roku 1855 a stanovil, že teorie církevního majetku je založena na stejné ideji jako majetek nadace. Nadace jsou účelová sdružení majetku pro dosahování obecně prospěšných cílů. Právní subjektivita nadace tedy nespočívá v určitých osobách či osobě, ale ve vyčleněném majetku, který tak vlastně náleží „sám sobě“. V tomto kontextu je také třeba posuzovat nedávný spor o vlastnictví katedrály svatého Víta. Na otázku, zda katedrála naleží církvi, nebo státu, si musíme odpovědět, že ani jednomu. Dle zápisu z pozemkové knihy totiž náleží katolické metropolitní církvi u svatého Víta, což je však právnická osoba odlišná od současné církve římskokatolické. Zákon zároveň stanovil, že státní správa dohlíží na správu jmění kostelů a dalších církevních ústavů, na správu jmění biskupského, kapitulního a klášterního a na správu jmění obročního. V případě, že církev, resp. církevní hodnostář či úřad, porušili při správě majetku nějakou povinnost, mohli být státem sankciováni v podobě pokut. Skutečnost, že církev neměla právní subjektivitu a že majetek, který užívala, měl povahu majetku vlastnícího „sám sebe“, byla ještě podtržena zákonem z roku 1898, který stanovil, že stát prostřednictvím finanční prokuratury zastupuje i tento majetek v právních sporech.

1918

Vzhledem k tzv. recepční normě, kterou přijala nově vzniklá Československá republika, byly všechny tyto předpisy převzaty do právního řádu První republiky. Ústava z roku 1920 zrušila všechny rakouské a rakousko-uherské ústavní zákony, tedy i zákon o všeobecných právech státních občanů pro království a země v říšské radě zastoupené, avšak zákon o úpravě zevnějších právních poměrů církve katolické z roku 1874 byl ponechán v platnosti. Majetek církve, resp. majetek jednotlivých církevních úřadů, významně postihla první pozemková reforma z roku 1919, kterou byl vyvlastněn majetek náležející jedné osobě přesahující rozměrem 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy vůbec. V roce 1933 byla nově zakotvena stará zásada, že právním zastupováním jmění katolických kostelů a duchovních obročí, státem spravovaného jmění zrušených duchovních ústavů, klášterů a společenstev je pověřena finanční prokuratura. Církevní objekty, zejména kostely státem uznaných církví byly považovány za věci veřejné, jestliže byly věnovány veřejné bohoslužbě, a to i když byly předmětem soukromého vlastnictví. Souhlasu státního orgánu bylo zapotřebí ke všem právním úkonům vztahujícím se k církevnímu majetku, který přesahoval rámec obvyklé správy jmění, tedy i např. koupě nemovitosti katolickou církví.

1945

Do právní úpravy majetku církví výrazně vstoupily konfiskační dekrety prezidenta republiky z roku 1945, na základě kterých byl konfiskován majetek, který patřil německým a maďarským řeholním řádům a církevním institucím. Ve vztahu k církevnímu majetku však nebyly vykládány jednotně. Obecně však byl přijímán názor následně podepřený i Kanceláří prezidenta republiky, který rozlišoval církevní majetek na majetek, jehož subjekt má povahu osoby veřejného práva, tj. který obstarává část veřejné správy, jako např. fary, který byl z konfiskace vyloučen, a ostatní církevní majetek, který konfiskaci podléhal. Kancelář prezidenta republiky konstatovala, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé církevní instituce, že však nejsou jeho soukromoprávními vlastníky. Dále konstatovala, že tzv. církevní majetek je majetkem veřejné povahy. Vyvlastnění majetku církve pak dokonal zákon z roku 1947 o revisi první pozemkové reformy a zákon z roku 1948 o nové pozemkové reformě.

ZÁVĚR

Týdeník Ekonom - číslo 11/2012Z výše uvedeného je tedy patrné, že majetkové vypořádání s církvemi, které má přinést nový zákon, není restitucí církevního majetku neboli uvedení v předchozí stav. Právo, které církev měla k majetku, který užívala, nebylo vlastnickým právem, i když se vlastnickému právu podobalo, protože oproti vlastnickému právu podléhalo celé řadě omezení. Majetek, který církve nabydou na základě projednávaného zákona, nebude podléhat omezení žádnému a bude se jednat o plné právní panství nad tímto majetkem. Dalším důvodem, proč se nejedná o restituci, tedy o uvedení v předchozí stav, je ten, že subjekt, který nabyde tento majetek, je odlišný od subjektu, kterému byl majetek vyvlastněn. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že návrat do právního stavu před rokem 1945 by neodpovídal současným potřebám a poměrům církví ani liberálního sekulárního státu, kterým Česká republika je.